Hedwice W.

Existuje spousta překladatelů díla Franze Kafky a nalézt text, který doposud nebyl přeložen do češtiny, se zdá býti téměř nemožným.
Nám se to ale podařilo a nyní si můžete přečíst v češtině doposud nepublikované dopisy Hedwice Weilerové. Překlad Dipl. Ing. Radoslav Tejkal.


1 Hedwice W.
[Praha] 29.srpna [1907]

Ty, moje milá, jsem unaven a snad i trochu nemocen. Zrovna jsem otevřel kancelář a tím, že ti píši v kanceláři, pokouším se tento úřad alespoň trochu zpříjemnit. To všechno, co je kolem mě, je tak ve tvé moci. Stůl se lne k papíru téměř jak milenec, pero se sklání mezi palcem a ukazováčkem jako poslušné dítě, a hodiny tlučou jako pták. Připadá mi však, že ti píši z války nebo z nějakých jiných událostí, které si nelze jen tak snadno představit, protože jejich charakter je příliš neobvyklý a jejich tempo příliš nestálé. Ve spleti trapných úkonů přenáším tak..

večer,11 hodin

Konečně je za mnou ten dlouhý den, jenž má, ačkoli toho není hoden, tento počátek a tento konec. V podstatě se však, od té doby, co mě přerušili, nic nezměnilo, a tak mohu zamýšlenou větu ukončit.
--přenáším tak svoje bolesti hlavy od jednoho pevného rozhodnutí k jiném, stejně tak pevnému, avšak protikladnému. A všechna tato rozhodnutí ožívají, dostávají záchvaty naděje a životního klidu; tento zmatek následků je horší, než zmatek při rozhodování. Jako kulky z flinty lítám z jednoho do druhého a nashromážděné vzrušení, jenž v mém boji rozmísťuje vojáky, diváky, kulky z flint a generály, mě celého rozechvívá.
Ty však chceš, abys mi nechyběla, abych dlouhou procházkou znavil a uklidnil své pocity, zatímco ty se vzrušuješ a v létě si oblékáš kožich jen proto, že zima může být studená.
Ostatně nemám žádný společenský styk, žádné rozptýlení; večery trávím na balkóně nad řekou, nečtu ani dělnické noviny a nejsem dobrým člověkem. Kdysi před lety jsem napsal tuto báseň.

V podvečerním slunci
sedáváme s ohnutými zády
na lavičkách v zeleni.
Svěšeny jsou naše paže,
smutně hledí naše oči.

A po štěrku se v oblecích
houpavě lid prochází
pod velkou nebeskou bání,
jenž se od kopců v dálce
k dalekým kopcům táhne.

Nezajímám se tudíž o lidi ani do té míry, kterou vyžaduješ. Vidíš, jaký to jsem směšný člověk; máš-li mě jen trochu ráda, pak je to z milosti, mým údělem je úzkost. Jak nepatrně prospěšné je setkání v dopisech; je to jako když se dva lidé, odděleni od sebe mořem, šplouchají u břehu. Moje pero proklouzlo přes mnohé srázy všech těch písmenek a dospělo ke konci, je chladno a já musím do své prázdné postele.

Tvůj Franz


2 Hedwice W.
[Praha, počátek září 1907]

Přese všechno, má milá, došel tento dopis pozdě; to, co jsi napsala, sis jistě důkladně promyslela. Pražádným způsobem jsem si ho nemohl vynutit dříve, ani tím, že jsem v noci seděl strnule na posteli, ani tím, že jsem spal v šatech na kanapi a během dne zašel domů častěji, než bylo příhodné. Až teprve dnes večer jsem od toho upustil a chtěl Ti napsat, předtím jsem si ale pohrával s nějakými papíry v otevřené zásuvce a mezi nimi našel Tvůj dopis. Přišel už ráno, ale při utírání prachu mi ho z opatrnosti strčili do zásuvky.

Domníval jsem se, že psaní dopisu je jako šplouchání vody u břehu, nedomníval se však, že je toto šplouchání slyšet.
Ale teď se posaď, v klidu si to přečti a dovol mi, abych se místo svých písmen sám díval do Tvých očí.

Představ si: A dostává od X dopis za dopisem a v každém z nich se X snaží vyvrátit existenci A. Obratně kupí své důkazy - těžko přístupné důkazy, temné barvy - až do té výše, že se A cítí jakoby zazděn, a sám nad sebou, a zvláště nad mezerami v těchto důkazech, je mu do pláče. Všechny úmysly X jsou nejprve zastřeny, říká jen, že se domnívá, že A je zřejmě nešťastný, že má ten dojem, podrobnějšího neví nic; tím A ostatně utěšuje. Ostatně, kdyby tomu tak bylo, pak bychom se nemohli divit, neboť A je zřejmě nespokojený člověk, to ví i Y a Z. Nakonec lze ovšem připustit, že k nespokojenosti má důvod; je to na něm vidět, je to vidět na jeho vztazích a tomu se nedá odporovat. Pokud se však na ně řádně zaměříme, budeme muset dokonce prohlásit, že A není nespokojený dostatečně, neboť kdyby si svoje postavení důkladně rozebral, tak jak to činí X, sotva by mohl déle žít. Nyní ho X již neutěšuje. Teď i A nahlíží, nahlíží otevřenýma očima, že X je ten nejlepší člověk - a že mi píše takové dopisy, a co by snad mohl chtít jiného, než mě zabít. Jak dobrotivý je i v této poslední chvíli, když, aby mě ušetřil bolesti, nechce se prozradit, ale zapomíná, že jednou rozsvícené světlo svítí na všechno.

Jaký význam má ona věta z Nielse Lyhneho a písek pod palácem štěstí. Ovšemže je tato věta pravdivá, ale nemá snad pravdu ten, kdo mluví o tekoucím písku? Ale kdo vidí ten písek, ten není v zámku; a kam ten písek teče?
Co si mám počít; jak se dát dohromady? Jsem zároveň i v Třešti, jdu s Tebou po náměstí, někdo se do mě zamiluje, navíc dostanu tenhle dopis, čtu ho a sotva mu rozumím, teď se musíme rozejít, držím Tvou ruku, odbíhám, mizím někde u mostu. Ach promiň, už je toho dost.
V Praze jsem Ti proto nic nekoupil, poněvadž od 1. října bud pravděpodobně ve Vídni. Odpusť mi.
Tvůj Franz K.


3 Hedwice W.
[Praha, počátek září 1907]

Mé milé děvče, než jsem se mohl pustit do psaní, už tu zas pozdní večer, a je zima, protože máme zas podzim, Tvůj milý dopis mě však zcela rozehřál. Ano, bílé šaty a soucit Tě oblékají nejlépe, kožešiny ale přespříliš zahalují úzkostlivou dívku a přespříliš chtějí vzbuzovat obdiv a přinášet trápení. Já chci přece jen Tebe a dokonce i Tvůj dopis je pouhou ozdobnou tapetou, bílou a přívětivou, za kterou sedíš někde v trávě nebo se procházíš, a kterou by člověk musel nejdříve prorazit, aby tě mohl chytit a zadržet.

Avšak právě nyní, kdy se má všechno změnit k lepšímu a polibek, který jsem dostal na rty, je nejlepším počátkem všeho dobrého v budoucnu, přicházíš do Prahy, právě když tě chci navštívit a zůstat u Tebe, říkáš nezdvořile adieu a odcházíš. Vždyť jsem tady zanechal svoje rodiče, pár přátel a leccos, co budu nejspíš postrádat, a Ty navíc budeš v tomto prokletém městě, a mně se zdá, že nedokážu proklouznout spoustou těch uliček až k nádraží. Ale přesto je pro mě Vídeň nezbytnější, než pro Tebe Praha. Rok budu studovat na Exportní akademii, kde až po krk budu vězet v nesmírně namáhavé práci, jsem s tím ale zcela smířen. Čtení svého časopisu budu proto muset trochu odložit, neboť budu také muset chodit na procházky a psát Ti dopisy, jinak si nebudu smět dovolit žádné jiné radosti.

Jen těch Tvých se budu i nadále rád zúčastňovat, jen mi k tomu musíš dát víc příležitosti než na posledním věnečku. Je přece ještě spousta pro mě důležitých věcí, o kterých vůbec nepíšeš. V kolik hodin jsi tam přišla, kdy jsi odešla, co jsi měla na sobě, u které zdi jsi seděla, zda jsi se hodně nasmála a natancovala, komu jsi se čtvrt minuty dívala do očí, byla jsi ke konci unavená a dobře jsi se vyspala? A jak jsi mohla psát, a dopis, který mi patří - a to je nejhorší - zatajit. Právě to Tě za tak krásného jarního počasí trápilo, když jsi šla s matkou a babičkou k chrámu, přes dláždění, dva schody a kamenné desky. Přitom jsi ani nezpozorovala, že k nedoufání zapotřebí víc odvahy než k doufání, a že: může-li taková odvaha pocházet z nějaké povahy, pak i obracející se vítr může této odvaze dát nejpříhodnější směr. Líbám Tě se vším dobrým co v sobě spatřuji.

Tvůj Franz


4

Hedwice W.
[Praha,počátek září 1907]
Milá,
vzali mi inkoust a už spí. Dovol tedy tužce, aby ti psala, aby všechno co mám, se nějak na Tobě podílelo. Kdybys tak byla tady, v tomto prázdném pokoji, kde jenom dvě mouchy kdesi nahoře dělají hluk a trochu to sklo, mohl bych Ti být zcela nablízku a svou šíji položit na Tvou.

Takhle jsem ale nešťastný až do zmatení smyslů. Pár malých neduhů, trocha horečky, trocha zklamaných očekávání mě na dva dny připoutaly k posteli, v níž jsem Ti napsal jeden roztomilý horečnatý dopis, který jsem ovšem o této krásné neděli nad okenní předprsní roztrhal, neboť Ty ubohá, milá, máš vzrušení až až. Copak jsi v noci neproplakala spoustu hodin, zatímco já jsem se při svitu hvězd proháněl uličkami, abych pro tebe všechno připravil (ve dne jsem se musel učit), protože nakonec je to jedno, zda lidi dělí od sebe jedna ulička nebo celý kraj. Jak rozmanité je to všechno kolem nás. Určitě bych ve čtvrtek ráno stál na nádraží, ale ve čtvrtek odpoledne (vlak nepřijel o 1/2 3, ale až ve 3, měl 1/4 h zpoždění) a Ty jsi se třásla v Třešti a pak jsi napsala onen dopis, který jsem dostal v pátek, a já se nezmohl na nic lepšího, než se položit do postele. Není to tak zlé, neboť stačí, abych se nadzvedl a už vidím z postele zelené stráně Belvederu.
Nakonec se přece nestalo nic jiného, než že jsme si mezi Prahou a Vídní zatančili jednu figuru ze čtverylky, při níž se tanečníci pro samé uklánění nedostanou vůbec k sobě, i kdyby to chtěli sebevíc. Ale nakonec musí přece jen přijít i tance v kole.

Moc dobře se mi nevede. Nevím, co z toho vzejde. Když člověk zrána vstane a vidí nadcházet pěkný den, pak se to dá snést, později však -
Zavírám oči a líbám Tě
Tvůj Franz


5 Hedwice W.
[Praha,] 15.září [1907]

Ty, má milá, zvláštně se žije v Třešti, a proto se nelze divit, že jsem dneska na svém globusu, tam, kde by mohla být Třešť, udělal červený bod. Dneska přece tolik pršelo; sundal jsem glóbus a takto ho ozdobil.
V Třešti se někdo rozpláče, aniž by dříve už plakal; jde na věneček a nechce, aby ho tam kdo spatřil, vezme si mně zcela neznámý hedvábný pásek, napíše tam dopis a neodešle ho. Kde byl ten dopis napsán? Ovšemže tužkou, ale na klíně nebo na zdi, na vysouvacím stolku? A bylo předsálí dostatečně osvětleno, aby se v něm dal dopis vůbec napsat? Zvědavý však nejsem, zvědavostí by bylo, kdybych chtěl na příklad bezpodmínečně vědět, s kým tancovala slečna Agáta. To by bylo nepříhodné a Ty bys byla v právu, kdybys mi na to neodpověděla.

Takto se ale stává, že máš - ať už je to oklikou přes jiné osoby - ke všem lidem v Třešti nějaký bezprostřední vztah, dokonce i k sluhovi v hotelu nebo nějakému hlídači, na jehož poli kradeš řepu. Dáváš jim rozkazy nebo se jimi necháváš rozplakat; já však musím číst, tak jako ve vyhnanství - jiné dosud neznám - se čtou zprávy o důležitých změnách se v rodné zemi, ale sotva se číst dají, protože člověk je nešťastný, že pro ni nemůže nic udělat, a přesto šťastný, že se alespoň něco dozví. Tady bych chtěl říct, že s nemocnými, o které pečuješ, nemám žádný soucit.

Rozhodnutí o mé osobě, to poslední, přijde zítra, tento dopis je však netrpělivý, jakmile jsem do něj napsal "milá", oživnul a nechce už čekat. Hrozně se ve mně mýlíš, domníváš-li se, že úsilí o ideální prospěch je v souladu s mou přirozeností, neboť stačí říct: Nedbá praktického prospěchu.

Vím, že musíš pryč z Vídně, ale právě tak já musím pryč z Prahy, přičemž bychom ostatně mohli tento rok dobře prožít třeba v Paříži. Určitě je to takhle: Začínáme dělat to, co potřebujeme, a budeme-li v tom pokračovat, nestřetneme se spolu nevyhnutelně?

Prosím Tě, napiš mi podrobně o své pražské budoucnosti, budu-li moci ještě něco zařídit, udělám to rád.
Tvůj Franz


6 Hedwice W.
[Praha,] 19. září [1907]
Milá,

jak jen se ve mně mýlíš, sám ani nevím, není-li lehký odpor vůči někomu potřebný k tomu, abychom se v něm takto mohli mýlit. Sotva Tě o tom přesvědčím, ale vůbec jsem nebyl ironický; všechno, co jsem chtěl vědět a o čem jsi mi napsala, bylo a je pro mě důležité. A právě těmito větami, které považuješ za ironické, jsem nechtěl nic jiného, než napodobit tempo, ve kterém jsem v těch několika pěkných dnech mohl hladit Tvoje ruce, a jestliže se v nich mluvilo o polních hlídačích nebo o Paříži, tak to nebylo vůbec podstatné.

Ráno opět přerušen a nyní po půlnoci řádně unaven pokračuji:
Ano, rozhodlo se, ale až dnes. Ostatní lidé se rozhodují jen zřídka a těší se ze svého rozhodnutí v dlouhých mezidobích; já však se rozhoduji nepřetržitě, tak často jako boxer, sám však neboxuji, to je pravda. Ostatně to jen tak vypadá a moje záležitosti snad brzy obdrží jim odpovídající vzezření.

Zůstanu v Praze a pravděpodobně do pár týdnů dostanu místo u jisté pojišťovny. Během těchto týdnů budu muset usilovně studovat pojišťovnictví, je tak jako tak velmi zajímavé. Vše ostatní Ti budu moci říct až přijedeš, teď však musím být přirozeně opatrný, abych prozřetelnost, která teď nade mnou bdí, neznervózněl, proto nesmíš nikomu, ani strýci, o tom cokoli říct.
Tak kdy přijedeš? O ubytování a stravování píšeš nejasně. Moje ochota pomoci Ti - víš to a přece to neřekneš - se tím, že papír má okraj, nezmenší, ale, jak jsem Ti už řekl, moje známosti jsou bohužel velmi omezené, a tam, kde jsem se dotazoval, tam jsem nepochodil, neboť mají učitelky ještě z předchozích let. Každopádně nechám v nedělním "Tagblattu" a "Bohemii" otisknout tento inzerát: "Mladá dívka, jenž složila maturitu a dříve na Vídeňské univerzitě, nyní na Pražské, studuje francouzštinu, angličtinu, filozofii a pedagogiku, hledá vedlejší zaměstnání buď jako dětská učitelka, domnívajíc se, že na základě svého dosavadního úspěšného studia bude moci děti řádně vychovávat, nebo jako předčitatelka nebo jako společnice."

Přípisy si pak vyzvednu z inzerce. Jako adresu uvedu Třešť poste restante, ale příští týden budeš možná už v Praze.
Pátrat budu ovšem i nadále, neboť spolehnout se na to příliš nejde; Praha by ti musela přát tolik štěstí, co já.
Tvůj Franz


7 Hedwice W.
[Praha,] 24. září [1907]

Tvůj dopis přišel kupodivu večer. Milá, proto jen v rychlosti, abys ho zavčas dostala.

Nápad, aby strýc napsal matce, je moc dobrý a mně lze jen vyčítat, že jsem na něj nepřišel sám.

Co se děje, chceš mi znovu utéct nebo tím jen hrozíš? Stačí jen, že zůstanu v Praze, aby Tě to odradilo od Tvých plánů? Prosím Tě, přijeď, zrovna než přišel Tvůj dopis, myslel jsem na to, jak by bylo pěkné, kdybychom si každou neděli dopoledne četli spolu francouzskou knihu, kterou teď občas čtu (mám teď jen málo času), a která je napsána onou horečnatou a spletitou francouzštinou, která se mi tak libí, tedy přijeď, prosím.
Tvoje stanovisko, že zaplatíš všechno, co pro Tebe pro své povyražení podnikám, mě pobavilo. Výdaje za inzeráty, které přikládám (abys viděla, jak nevhodně a nehezky se tu vyjímají), jsou přece zcela nepodstatné, avšak účet za šampaňské, které jsem včera večer vypil na Tvoje zdraví - ničeho sis nevšimla? - ten Ti pošlu.

Ty maličkosti, které tě teď zlobí a unavují, jsou hrozné jen poprvé, podruhé se s nimi již počítá a jsou proto docela zajímavé. K odvaze stačí jen půlobrat. Přijeď
Tvůj Franz


8 Hedwice W.
[Praha,] 24. září [1907]

Jak vidíš, milá, úspěch stále jen mizivý.

Dopisy jsem otevřel, protože jsem se domníval, že bych ti mohl pomoci v pátrání. Pouze jeden vypadá židovsky důvěryhodně a já se půjdu přeptat, o koho se jedná, v každém případě jim napíšu.
Ten druhý je tak trochu románovitý. Měla bys - já to přeložím - pod označenou šifru vypsat, za jakých podmínek bys provozovala německou konverzaci s 21letou slečnou, třikrát v týdnu, eventuálně na procházkách. Odpovědět bys na to přece mohla, už jen kvůli legraci.

Obé je však třeba vyřídit rychle; nemyslím, že přijde ještě nějaká odpověď, každopádně to v příštích dnech zopakujeme.

Zdravím Tě co nejsrdečněji, matka ať napíše, nezapomeň a přijeď
Tvůj Franz


9 Hedwice W.
[Praha, počátek října [1907]

Teď abych ti psal opět hnědou tužkou, protože ti, co k spánku jsou již uvězněni, mají inkoust, ale tužka, do tebe zamilovaná, je hned při ruce. Milá, milá, jak je to hezké, když letní počasí přijde v půli podzimu, a jak je to dobré, vždyť jak těžké by pak bylo přestát změnu ročních dob, kdybychom ji niterně něčím nevyvážili. Milá, milá, moje cesta z úřadu domů je vyprávěníhodná, už proto, že je to jediné, co je vyprávění hodno. V 61/4 seběhnu z velkého portálu, zalituji ztracené čtvrthodinky, zabočím doprava a scházím po Václavském náměstí, potkám pak jednoho známého, který mě doprovází a vypráví mi leccos zajímavého, přijdu domů, otevřu dveře svého pokoje, Tvůj dopis je tu, vnořím se do tvého dopisu jako ten, jenž je znaven polními cestami a právě vchází do lesů. Bloudím sice, ale neděsím se toho. Kéž by tak končil každý den.

8.10

Milé dítě, opět večer po několika rychle minuvších večerech. Nechť vzrušení ze psaní dopisu zřetelně počne kaňkou.

Můj život je zcela neuspořádaný. Mám sice místo s platem pouhých 80 K a nezměrnými 8-9 hodinami pracovní doby, ale hodiny mimo kancelář požírám jak divoké zvíře. Poněvadž jsem si dosud nezvykl redukovat svůj denní režim na hodiny, kromě toho se ještě učím italsky a večery těchto tak pěkných dnů chci strávit venku, vymaňuji se z tlaku volných hodin jen málo zotaven.

Zpět k úřadu. Jsem nyní u Assicurazioni-Generali, a mám určitou naději, že se někdy posadím do křesla v některé velmi vzdálené zemi, z oken úřadu hledět na pole s cukrovou třtinou nebo na mohamedánské hřbitovy. Pojišťovnictví samo o sobě mě sice velmi zajímá, moje prozatímní práce je však truchlivá. Přece však je občas příjemné, tyto pole tam umístit a možná si i představovat, že Tvé ruce položím na sebe, svou rukou je obejmu, a nepustím je, i kdyby mi ruku vykroutili v zápěstí.

Adieu
Tvůj Franz


10 Hedwice W.
[Praha, nejspíš listopad 1907]

Milé děvče, odpusť mi, že jsem hned neodpověděl, ale dosud jsem se nenaučil dobře využívat těch pár hodin, neboť hned je tu půlnoc, jako právě nyní. Nemysli si, že mě pěkné počasí od tebe odvádí, jen pero odvádí, moje milá. Tvoje otázky však zodpovím všechny.

Zdali budu brzy a daleko přesazen, to nevím, do roka asi sotva, nejmilejší by mi bylo, kdybych byl přesazen někam mimo společnost, a to není tak docela vyloučeno.
Nad prací nenaříkám tolik, jako nad leností otupělého času. Úřední doba se totiž nedá rozmělnit, i v poslední půlhodině je cítit tlak oněch osmi hodin tak jako v té první. Často je to jako při jízdě železnicí, nocí a dnem, kdy cestující, celý vylekaný, přestane zcela myslet jak na činnost stroje a strojvůdce, tak na kopcovitou nebo rovinatou krajinu, nýbrž veškerý vliv připisuje hodinkám, které stále drží v dlani před sebou.
Učím se italsky, nejdříve však pojedu přece jen do Třeště.

Pro toho, kdo je na to citlivý, musím zpočátku vypadat značně dojemně. Tak, jak tomu také skutečně je, připadal jsem si deklasovaně; ti, kdo do svých 25 let alespoň občas nezalenošili, jsou politováníhodní, o tom jsem přesvědčen, vydělaný peníz si do hrobu nevezmou, ale prolenošený čas ano.

V 8 hodin jsem v kanceláři, o 1/2 7 odcházím. Nečekaně veselí lidé. Všichni lidé, kteří provozují podobné zaměstnání, jsou takoví. Odrazovým prknem jejich veselosti je poslední pracovní minuta; s takovými lidmi se ale bohužel příliš nestýkám.

"Erotes" vyjdou brzy pod titulem "Pouť jednoho zamilovaného", avšak bez mého titulního listu, který se ukázal jako nereprodukovatelný.

Co píšeš o tom mladém spisovateli, je zajímavé, jen ty podobnosti přeháníš. Snažím se jakž takž dobře oblékat, avšak mnohým lidem v mnoha zemích všech světadílů se to již povedlo; zrovna tihle si pěstí nehty, někteří se i líčí. Hovoří-li báječně francouzsky, pak je tu už mezi námi značný rozdíl, a to, že může být s tebou, je zatracený rozdíl.

Tu báseň jsem četl, a protože mi dáváš právo k jejímu posouzení, řekl bych, že je v ní mnoho pýchy, jenž jak se domnívám, se vydala do světa příliš osaměle. Povšechně to považuji za dětský a proto sympatický obdiv obdivuhodných současníků. Voilà!. Avšak z přehnané citlivosti pro vnější rovnováhu na vahách, jenž držíš ve svých milovaných rukách, ti posílám jednu nepovedenou, asi rok starou maličkost, nechť ji za stejných okolností (neuvádíš žádné jméno ani nic jiného, že?) posoudí. Budu mít velkou radost, když se mi řádně vysměje. Ten list mi zase pošli zpět, tak jak to činím i já.

Teď už jsem zodpověděl všechno, ba i víc, teď by měla přijít na řadu i moje práva. To, co o sobě píšeš, je tak nejasné, že to musí být nejasné i Tobě. Je to moje vina, že se trápíš, nebo se trápíš a nikdo Ti nechce pomoci? "Člověk, jenž je mi velice sympatický." "oba by museli udělat nějaké ústupky." V tomto velkém, mně zcela nezřetelném, městě Vídni, rozeznávám jen tebe a nemohu ti nyní, jak se zdá, v ničem pomoci. Smím ukončit tento dopis, zatímco smutně odbíjí jedna?

Tvůj Franz


11 Hedwice W.
12 hodin [Praha,listopad 1907]

Také unaven, avšak oddaný a vděčný: děkuji Ti. Všechno je v pořádku, že ano. Často takhle přechází podzim v zimu. A protože zima už nastala, sedíme - je to přece tak - v jednom pokoji, až na to, že zdi, u kterých oba dva sedíme, jsou od sebe poněkud vzdáleny, ale to je jen podivnost, která by nemusela být.

Jaké příběhy, kolik jen lidí znáš a ty procházky a plány. Já neznám žádné příběhy, žádné lidi, denně se procházím ve svých čtyřech uličkách, jejichž rohy jsem už zaoblil, a přes náměstí, na plány jsem už příliš unaven. Možná, že od promrzlých špiček prstů - rukavice nenosím - postupně ztuhnu, a pak budeš mít v Praze pěkného pisatele dopisů a za mou ruku pěkný majetek. A proto, poněvadž tak hovadsky žiju, proto tě musím dvakrát poprosit o prominutí, že Tě nenechávám na pokoji.

22 Proboha, proč jsem ten dopis neodeslal?! Budeš rozzlobená, nebo jen neklidná. Odpusť mi. Buď i vůči mé lenosti, nebo jak to chceš nazvat, trochu tolerantní. Ale nejde jen o lenost, ale také o úzkost, neurčitou úzkost z psaní, z oné hrozné činnosti, bez níž se teď musím obejít, což je příčinou celého mého neštěstí. Ale především: jen chvějící se věci je třeba sem tam nějakou akcí uvést do klidu, jiné vztahy však do toho nespadají, alespoň si myslím.
Přesto ale bych Ti už dávno napsal, místo abych rozepsaný, několikrát přeložený, dopis nosil u sebe, ale zničehonic jsem se dostal mezi spoustu lidí: oficíři, Berlíňané, Francouzi, malíři, zpěváci kupletů, a ti mi těch pár večerních hodin s úsměvem sebrali, a nejenom ty večerní, včera v noci jsem například kapelníkovi jednoho orchestru, pro nějž jsem neměl ani krejcar na spropitné, půjčil místo toho knihu. A tak podobně. Člověk přitom zapomíná, že čas plyne a že tratí dny, a proto s tím lze souhlasit.

Moje pozdravy, lásku a můj dík
Tvůj Franz


12 Hedwice W.
[Praha, nejspíš začátek roku 1908]

Milá, zas jednou při hudbě psacích strojů, ve spěchu, a s graciézními chybami. Měl jsem Ti už dávno poděkovat za Tvůj dopis, a teď už je zase příliš pozdě. Věřím však, žes mi navždycky v těchto věcech odpustila, neboť když se mi daří dobře, pak přece jen napíšu - to už je dávno a tehdy mi toho nebylo třeba -, jinak jen zvolna. Jakkoli dobře jsi se i ve svých dopisech ke mně zachovala, přesto jsi opomněla udělat mi kompliment za energii, s níž bych tak rád chtěl zahrabat svoji hlavu někam do dna ulice a už ji nikdy nevytáhnout. Dosud jsem žil, i když jen v přestávkách, přece jen pravidelně, neboť to v normální době není tak těžké, postavit si nosítka a mít pocit, že je přes ulici přenášejí dobří duchové. Praskne-li však (tak jsem chtěl v psaní pokračovat, ale bylo už 1/4 na 9 a šel jsem tedy domů), praskne-li však jedno dřívko, byť ještě za horšího počasí, pak stojíme na polní cestě, na nic víc se už nezmůžeme, a jsme ještě daleko od přízračného města, do něhož jsme se chtěli dostat. Dovol mi přikrývat se podobnými příběhy, tak jako nemocný na sebe vrší povlaky a deky.

Tohle bylo už dávno sepsáno, když v tom přišel Tvůj dopis, milá.

Nechť tedy nyní započne třetí písmo, jedno z těch tří snad bude s to uklidnit rozrušené, podrážděné dítě. Copak jsme se teď neposadili pod tuto trojpísmovou vlajku, modrou, hnědou a černou a neříkáme si to i ono a nedáváme pozor, aby se každé slovo shodovalo: "Život je odporný". Nuže, je odporný, ale není to tak strašné, když se to říká ve dvou, neboť ten pocit, jenž nás rozpolcuje, naráží na druhý, jenž zabraňuje jeho šíření, a člověk si pak najisto řekne: "Jak hezky říká 'odporný život' a jak nožkou přitom dupne." Život je smutný, ale přece jen uzarděle smutný, a je horoucí smutek od štěstí tak daleko?

Víš, měl jsem otřesný týden, v úřadu hrozná spousta práce, nejspíš to už tak bude napořád, člověk si zřejmě musí svůj hrob vysloužit.A k tomu přišlo ještě něco jiného, o čem Ti povím někdy později, zkrátka štvali mě jako nějaké divoké zvíře, a protože jím veskrze nejsem, jak mě to jen muselo vyčerpat. Minulý týden jsem se vskutku hodil do této uličky, které říkám "Rozběhová sebevrahů", neboť vede rovnou k řece. Staví tu sice most, a pod Belvederem na druhém břehu - samé kopce a zahrady - povede tunel, aby se ulicí přes most mohlo chodit pod Belveder na procházky. Zatím ale stojí jen mostní lešení, ulice vede jen k řece. Ale to je všechno jen legrace, neboť vždycky bude pěknější chodit po mostě na Belveder, než po řece do nebe.

Tvoji situaci chápu; je to opravdu pošetilé, co se všechno musíš učit a máš nárok na to být nervózní, aniž by Ti kdo směl, byť jediným slovem, činit výčitky. Ale pohleď, stejně se dostáváš viditelně kupředu, máš cíl, který Ti nemůže utéct jako děvče, a zajisté tě, i kdyby jsi se bránila, udělá šťastnou; já však navždy zůstanu věčně se točícím vlčkem a těm několika lidem, kteří se snad dostanou do mé blízkosti, potrápím jen na chvilku bubínek, jinak nic
Moc mě potěšilo, že se ve Tvém dopise vyskytla vyložená chyba, kterou jsi hned i sama musela přiznat, neboť tento týden máme jen jeden svátek, ten druhý je štěstím Dolnorakušanů; v těchto věcech se se mnou nesmíš hádat, neboť znám už všechny svátky až do května zpaměti. Ve všech ostatních se se mnou hádat smíš, ba co horšího, do hádky se se mnou ani nemusíš pouštět, prosím tě však, tady na okraji, nedělej to.

Tvůj Franz


13 Hedwice W.
[Praha,] 7.1. 1909
Vážená slečno,
zde jsou ty dopisy, přikládám i dnešní lístek, takže nemám od Vás už ani řádku.

Proto si Vám dovoluji také říct, že byste mi udělala radost, kdybyste dovolila promluvit si s Vámi. Máte samozřejmě právo považovat to za výmysl, není však tento výmysl do jisté míry příliš velký na to, abyste mi ho mohla přisoudit a neprokázat přitom určitou laskavost? A navíc právě toto mínění, že se snad jedná o výmysl, by Vás ještě nutně mělo podnítit promluvit si se mnou. aniž bych přitom chtěl říct, že moje zřejmá radost z tohoto dovolení by Vás mohla přimět k jeho neposkytnutí.

Ostatně, nemohu Vás (měl bych radost, na to nezapomínejte) nutit ani do zvažování. Mohla byste se obávat snad i nevolnosti či nudy, možná již zítra odjíždíte, a také se může stát, že jste tento dopis ani nestačila přečíst.
Jste k nám zvána na zítřejší poledne, přijmete-li pozvání, nebudu na překážku, domů přicházím až ve 1/4 na 3; dozvím-li se, že přijdete, zůstanu do 1/2 4 venku; to se ostatně už také přihodilo a nikdo se tomu nebude podivovat.

F.Kafka


14 An Hedwig W.
[Praha, půle dubna 1909]
Milá slečno,

byla jste, když jste psala onen dopis, ve špatném, ne však v setrvale špatném, stavu. Jste sama, píšete, možná ne zcela bez určitého úmyslu - podobné úmysly nemají přirozeně ani počátku ani konce - a být sám je zlé, nazíráme-li na to z vnějšku, když někdo jen tak sedí a kouká před sebe, do jisté míry to však poskytuje útěchu na vnitřní straně zdi. Povinností učit se by to zaplněno být nemělo, je to hrozné, člověk se chvěje i bez toho, to vím sám. Pak se domnívá, dobře si na to ještě vzpomínám, že neustále klopýtá přes nedokonané sebevraždy, každou chvíli je u konce a musí zase znovu začínat a v tomto učení se nachází střed tohoto smutného světa. V zimě to však pro mě bylo ještě horší. Když v zimě už po jídle bylo nutno zažehnout lampu, stáhnout závěsy, bezpodmínečně si sednout ke stolu, a člověk, černým neštěstím celý prosycen, přesto vstal, musel zakřičet a jako znamení odletu stojíc pozvednul ještě paže. Můj bože. Aby mu doopravdy nic neušlo, přijde ještě nějaký dobře naladěný známý, řekněme z kluziště, něco povypráví, a když odejde, dveře se desetkrát přivřou. Na jaře a v létě je to přece jen jiné, okna a dveře jsou otevřené a stejné slunce a stejný vzduch jsou v pokoji, kde se člověk učí, a v zahradě, kde ostatní hrají tenis, nepoletuje pak ve svém pokoji se čtyřmi stěnami jako peklem, nýbrž zabývá se svojí činností mezi dvěma zdmi jako normální člověk. V tom je velký rozdíl, avšak to, co tu ještě z onoho prokletí zbylo, tím se přece jen musí prodrat. A Vy to zajisté dokážete, když jsem to i já dokázal, já, jenž svedu dělat všechno doslova jen v padání. - pokud se chcete dozvědět i něco o mně: to o slečně Kralové je jen pohádka, zda hezká, ani nevím, moje matka bude příští týden operována, s mým otcem to jde stále od desíti k pěti, můj děda dneska padl do hlubokého bezvědomí, ani já nejsem zdráv.

Váš Franz K.