NĚMČINA V RÁMCI INDOEVROPSKÝCH JAZYKŮ

Indoevropské jazyky jsou nejpočetnější jazykovou rodinou na světě. Odhaduje se, že jimi mluví přibližně 1.8 miliardy lidí, ve všech světadílech.

Němčina spolu s angličtinou a fríštinou patří k západní větvi germánských jazyků, které společně se severní větví (islandština, faerština, švédština, dánština, norština) a východní větví - jazykem gótů, patří do této jazykové skupiny. Nejstarším souvislým germánským textem jsou fragmenty gótského překladu bible od biskupa Wulfily ve 4. stol.n.l. (jediný doklad východogermánského jazyka). První severogermánské jazykové památky jsou ještě z doby, kdy skandinávské jazyky tvořily ještě jediný jazykový celek (runové nápisy z 3. - 7. stol.n.l).

Německy hovoří téměř 100 milionů osob; 78 mil. v Německu (na území BRD na 60 mil. a v Západním Berlíně 2 mil.), v Rakousku 7.5 mil., Švýcarsku 4.3 mil. Německy se hovoří v Lucembursku a Lichtenštejnsku, kde je němčina úředním jazykem a v německých enklávách v SSSR (asi 1 mil. obyvatel), Rumunsku, Maďarsku, Itálii, Francii, mimo Evropu pak hlavně v USA.

Historicky se němčina dělí na horní a dolní. Spisovný německý jazyk je založen na horní němčině (Hochdeutsch).

Nejstarší literární památky jsou z 8.-9. století (Merseburská zaříkávadla, Isidor, Tatian, Otfrid), mezi nejvýznamnější patří díla z 12.-13. století: Píseň Nibelungů (Nibelungenlied) a díla tzv. minesengrů, Hartmanna von Aue a Waltera von der Vogelweide.

Jednotná jazyková norma se začala vytvářet pod vlivem jazyka dvorních kanceláří v nejdůležitějších německých knížectvích. Důležitou roli tu sehrál Guttenbergův vynález knihtisku (nejstarší tisk pochází z roku 1445) a reformační hnutí, zejména Lutherův překlad bible do němčiny, jehož první verzi dokončil na hradě Eisenachu v roce 1522.

Rozhodujícím vlivem na německý pravopis však přispěli tzv. němečtí klasici z 18. a 19. století, především Lessing, Schiller a Goethe, jejichž němčina je dosud normou a symbolem německé vzdělanosti.
Slovní zásoba byla ovlivněna stykem s románským a latinským prostředím, v moderní době pak stykem s angličtinou, která poznamenává němčinu spíš negativně. Nicméně obsahuje poměrně málo "výpůjček", rozšiřuje se především skládáním a odvozováním z domácích slov.

Do Druhé světové války se tisklo převážně frakturou latinky (tzv. švabachem) a psalo kurentem. Po válce se začala používat běžná latinka.