Neformální CV vztažený k jazykům

Moje babička z matčiny strany sloužila několik let ve Vídni. Jazykově se v tomto prostředí příliš neobohatila; kromě fráze „mír nyx tír nyx" (mir nichts dir nichts), mi vypravovala o Židech, jak na ulicích vyvolávali: „Ólte bána fésn flóšn“. Co to znamenalo, ale nevěděla, nejspíš „Alte Bohnen, Fetzen, Flaschen“ (staré kosti, hadry, láhve). Pak ještě používala slovo „bárci“, jenž je sotva německého původu.

Matka mi toho jazykově přinesla víc. Z předškolní doby si vzpomínám na dva příběhy. První začínal „Es war einmal Bürgermeister Hoppe“ a šlo v něm o zbohatlíka, který získal licenci na řízení počasí. Ve dne bylo hezky, v noci pršelo. Zapomněl však na vítr a bylo po úrodě. Druhý byl zas o jiném zbohatlíkovi, který se již tehdy zajímal o životosprávu. Příběh končí lékařovým morálním poučením opět v němčině: „Ißt wann du willst, wenn du arm bist, wann du kannst“ (jez kdy chceš, kdybys byl chudý, tak jen kdy můžeš).

Ze strany otce se mi žádných jazykových impulsů nedostalo. Byli to prostě sedláci, jako jsem teď já sám.

Na základní škole jsem chodil na nepovinnou němčinu, ale moc mě to nebavilo. Když jsem – už na střední škole - uslyšel „High and Dry“ od Rolling Stones, sekl jsem s němčinou a zapsal se do angličtiny. Zahájil jsem se začátečníky, po několika měsících přešel do mírně pokročilých a rok jsem ukončil u pokročilých.

Na VÚT v Brně jsem si hned po nástupu složil první zkoušku - z angličtiny. To už nastala normalizace a život začal ztrácet chuť i barvu. Poslední, kteří v klubu „K“ na kolejích „přežívali“, byli Hutka a Třešňák. Pak se ještě chodilo na Vodňanského se Skoumalem, vše ostatní bylo pasé. Proto jsem využil první možnosti a přihlásil se na konkurz na stipendijní místo na Technickou Universitu v Chemnitz (tehdy ještě Karl-Marx-Stadt).

Z ničeho nic mi přišlo psaní, že jsem přijat a příští rok nastoupím. Když jsem se ptal, proč mě vybrali, když jsem uvedl, že německy neumím. Řekli mi, že s takovým prospěchem se německy naučím snadno. Tak jsem se do toho dal! Koupil jsem si „Leiden des jungen Werthers - Utrpení mladého Werthera“, a než jsem se jím prokousal, uměl jsem ho prakticky nazpaměť.

Moje prefabrikovaná goethovská němčina mi pak v praxi přinesla několik zážitků. Když jsem jednou v hospodě použil výraz „es verdrießt mich“ ve smyslu „mám toho po krk“, propukli všichni v náramný řehot a poučovali mě, že můžu říct „ich habe Schnauze voll; es kotzt mich an“, nikdy však… Na druhé straně jsem však měl i obdivovatele; během doby jsem se potkal s několika lidmi (jeden byl i v mé třídě češtiny, kterou jsem tam pak učil), kteří uměli nazpaměť Fausta, nikdo však Werthera.

Technickou němčinu jsem se naučil za čtvrt roku, do konce roku jsem už při hospodské diskusi rozuměl i tomu, co se říká u jiných stolů. Se sasštinou (sächsisch) taky nebyl problém, s Erzgebirgsprache (jazyk Krušných hor) to bylo horší. Na jednom čundru jsem měl platit „fufč najkoš", se spolužáky jsem se nakonec shodl, že by to mohlo být „fünfzig Neugroschen“ – tak jsem tam raději nechal pět marek.

Někde jsem pochytil pár vět, které jsem Němcům, dával jako diktát. Nikdo je nenapsal správně. Pamatuji si už jen dvě: „Der Bürgermeister Heidenreich ist Bräutigam und braut zugleich. Der Kaniballe Heidenreich ißt Bräutigam und Braut zugleich. V první větě se psalo „Braut“ místo „braut“ a v druhé „ist“ místo „ißt. Když už nic jiného, tak je zde pěkně vidět propojení logiky s gramatikou.

V NDR bylo dobře a lacino, dostával jsem sociální a prospěchové stipendium a vydělával si tlumočením na kursech programování textilních strojů. Tolik peněz jsem měl až po dvacetileté praxi v Adamovských strojírnách.

Po studiu jsem se oženil, dostal od fabriky byt a nastoupil do konstrukce tiskových strojů jako projektant a výpočtář náhonových mechanismů. První na okrese jsem měl PC a začal pohyby mechanismů simulovat na počítači. Tím se získal čas i na jiné aktivity, především jazyky. Zde a na vojně jsem se věnoval francouzštině, výslovnost mě učil syn tehdy známého publicisty Dušana Rovenského.

Dvanáct let jsem jezdil do Brna a pak Prahy na výuku sanskrtu k Dušanu Zbavitelovi. Pro kamarády z USA, jsem později přeložil Kathópanišadu (taky ji zde umístím), aby si uvědomili, že indické texty je třeba překládat moderním jazykem a ne zpuchřelou shakespearovskou angličtinou, protože časový rozdíl mezi námi a středověkem je zanedbatelný vůči rozdílu mezi námi a vznikem upanišad.

K bídnému platu jsem si přivydělával překládáním knih a textů tehdy žádaných autorů, jako Aldous Huxley, Sigmund Freud, Franz Kafka (zde umístěno), John Cage, H.C. Artmann a další. Knihy jsem tisknul na jehličkové tiskárně a prodával spolu s deskami na burzách v Brně a Ostravě. Originální knihy mi sháněl Petr Cibulka a Dušan Skála. Za prodanou desku jsem měl 10%, všechny utržené peníze jsem hned proměnil za desky pro sebe, tj. jednu až dvě desky, když se dařilo. Cena byla průměrně 300 Kč, což je na nynější peníze ca. 3 500 Kč – kdo by to dneska dal za desku!

Do socialistických zemí (Berlín, Moskva) jsem jezdil přednášet o polygrafii a o našich strojích, jinam jsem mohl až po „sametu“, a zvláště když jsem přešel na obchod jako vedoucí referátu pro německy mluvící země (včetně Namibie a kupodivu i Finska).

Po roce 1990 se všechno změnilo. Po praxi v zahraničním obchodu jsem se stal vedoucím marketingu a zaregistroval si živnost překladatele a tlumočníka (tlumočit jsem přestal už před 15 lety pro vadu sluchu). Převážnou část překladatelského portfolia tvořilo a dosud tvoří především překlady smluv, směrnic, obchodních podmínek, technických návodů a marketingových analýz, výročních zpráv a podobných dokumentů.

Jako freelancer (na volné noze) úspěšně pracuji od roku 2007.